Náš Příběh
Náš Společný příběh, jak jsme se potkali
Kdybych mluvil jazyky lidskými i
andělskými, ale lásku bych neměl, jsem
jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem
tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano
kdybych měl tak velikou víru, že bych hory
přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano
kdybych vydal sám sebe k upálení, ale
lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska
se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj
prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá
křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se
raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří,
láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to
pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to
bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše
prorokování je jen částečné;
až přijde plnost, tehdy to, co je částečné,
bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě,
smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako
dítě; když jsem se stal mužem, překonal
jsem to, co je dětinské.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance,
potom však uzříme tváří v tvář. Nyní
poznávám částečně, ale potom poznám
plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.
1 Korintským 13:1 - 13
Zdenda:
Než jsem poznal Evičku, můj život stál
za nic. Procházel jsem různými
obdobími, jednou nahoře a jednou dole.
Hledal jsem Boha, ale vůbec se mi to
nedařilo. Střídal jsem různé církve, a
také jsem byl hodně přelétavý. Dokonce
jsem přemýšlel i o sebevraždě a byl
jsem i v psychiatrické léčebně.
Měl jsem hodně přátel, ale uzavřel jsem
se do sebe a přestal jsem s nimi úplně
komunikovat a stýkat se s nimi. Došlo
to tak daleko, že jsem odešel z domu.
Na rady přátel jsem nedbal a dál jsem
si dělal všechno podle sebe, protože
jsem si myslel, že je to tak nejlepší.
Tímto jednáním jsem se dostal do
velkých psychických problémů, až jsem
skončil na psychiatrickém oddělení.
Po návratu z léčebny jsem se vrátil
domů a začal jsem chodit do Církve
Apoštolské (AC) ve Vsetíně, kde jsem
opět začal skutečně a vážně hledat
Boha. Ve sboru se mě také ujali a začali
mi pomáhat. V Apoštolské Církvi ve
Vsetíně jsem se svěřil jednomu bratru
se svými problémy a on mi poradil,
abych zašel za jednou sestřičkou, která
měla hodně podobné problémy a mohla
by mi pomoct, a také mi poradil, abych
zašel za pastorem a on aby se mnou
udělal generální úklid.
Moji velcí přátelé, u kterých jsem
bydlel, když jsem odešel z domu, mě
pozvali na lekci koncertů Jiřího Zmožka.
Přišla tam i jedna sestřička. Byla to ta,
kterou mi poradil bratr z Apoštolské
Církve (AC) ve Vsetíně, když jsem měl
psychické problémy.
Velice se mi na ní líbilo její jednání,
vystupování a to, jak byla zapálena pro
Boha. Řekl jsem si: takovou dívku bych
chtěl, která je tak zapálená pro Boha.
Hned po skončení vystoupení Jiřího
Zmožka jsem za ní zašel a zeptal jsem
se jí, zda bych někdy mohl za ní přijít
na návštěvu. Mile se na mně usmála a
řekla, že bych mohl přijít.
Celou dobu jsem přemýšlel, jestli mám
k této sestřičce přijít nebo ne. Měl jsem
veliké boje. Řešil jsem, jestli to chce
Bůh, abych za ní šel nebo jestli je to
pouhý útok. Po čase jsem se konečně
rozhodl, že tam tedy půjdu.
Další útoky mě čekali před domem. Měl
jsem velké boje zmačknout na zvonek.
Šel jsem k zvonku, ale pak jsem se
vrátil zase zpátky. Tak to probíhalo asi
dalších 30 minut. Po 30 minutách jsem
se konečně rozhodl, sebral odvahu a
zazvonil jsem na zvonek.
Přišla mi otevřít milá sestřička ze
sboru. Opět se na mně usmála a
pozvala mně dál. To mně mile
překvapilo.
Byla velice okouzlující a dobře mě
pohostila. Začal jsem jí povídat, z
jakého důvodu jsem k ní přišel. Bedlivě
mi naslouchala a já jsem najednou
přestal mít strach se jí svěřit s věcmi,
které bych nikdy v životě nikomu neřekl.
Začala se za mne modlit a mně bylo
velice příjemně. Uteklo to tak rychle, že
jsme si ani neuvědomili, že už je 22:00
hodin, a že musím jít domů. Rovnou
jsme se domluvili, že na druhý den
mohu přijít znovu, a že budeme
pokračovat v povídání a modlitbách.
Měl jsem veliký problém přijmout své
druhé příjmení, které jsem získal od
mých adoptivních rodičů, ale milá
sestřička mi řekla, že je to hezké
příjmení, a že bych ho měl přijmout. Po
několika měsících jsem ho přijal.
Bylo ještě několik věcí, které nebyly v
pořádku, ale díky té hodné sestřičce
jsem to postupně dával Bohu a Bůh mi
pomáhal v tom, abych Ty věci dal do
pořádku. Někdy to bylo velice těžké,
často se to neobešlo bez slz, ale o to víc
přišlo Boží vysvobození. Tímto Vám chci
říct, že i když se Vám některé věci zdají
neřešitelné, Bůh má pro Vás vždycky
řešení. Tak jako měl pro mě.
Evička:
20.01.2005 jsem ovdověla. Zůstala
jsem ze čtyřletou dcerkou Verunkou
sama. Bylo to pro nás obě velice
kruté.Zvlášť pro dceru Verunku. Začala
jsem navštěvovat sbor Apoštolské církve
ve Vsetíně. Všichni se mi snažili
pomáhat a já jsem každý den cítila Boží
přítomnost.
Navštěvovala jsem různé sborové akce
a posezení s křesťanskými přáteli, ale
pořád mi něco chybělo. Velice těžko
jsem snášela večery, kdy dcerka už
spala, a já jsem seděla v křesle a dívala
jsem se na holé zdi. Byla jsem tak
bezradná, zoufalá a tak osamělá. Pořád
mi něco chybělo. Už jsem se pomalu
smiřovala s tím, že budu do konce
života sama, že budu vést Verunku k
Bohu sama, ale Bůh to viděl jinak, tak
to trvalo dva měsíce.
Po dvou měsících mně moje velká
kamarádka a sestřička v Kristu, která je
taky vdova, pozvala na koncert Jiřího
Zmožka do Domu kultury ve Vsetíně.
Byla jsem na něm 3x a vždy mně to
hodně povzbudilo, cítila jsem
přítomnost Boží. Na třetím koncertě
mně oslovil jeden bratříček ze sboru,
jestli může někdy na návštěvu. Nabídku
jsem velice ráda přijala a domluvili
jsme se, že někdy přijde. Tím jsme se
rozloučili a šla jsem domů.
Uběhly dva týdny, když někdo zaklepal
na okno, a já jsem viděla, že je to ten
bratříček ze sboru, s kterým jsem se na
koncertě domluvila na návštěvu, že ke
mně přijde. Pozvala jsem ho dál, sedli
jsme si do obýváku, uvařila jsem mu
kafe a povídaní mohlo začít. Chvíli jsme
si povídali o sboru, do kterého chodíme.
Bylo na něm vidět, že má veliké
psychické problémy. Byl velice chudý a
ztrápený ze života, proto jsem se za
něho začala pravidelně modlit, při
každé návštěvě byl pak veselejší a
psychické problémy pomalu ustupovaly.
Bylo vidět, že Bůh se k modlitbám přiznává, a že začíná jednat v našich životech.
Zdenda:
Čím více jsem k Evičce chodil, tím více
jsem se v její přítomnosti cítil dobře.
Mohl jsem jí říct věci, které bych v
životě nikomu neřekl, a já věděl, že to
nepůjde dál.
Rozhodl jsem se, že s ní chci oslavit
svoje narozeniny, kde jí vyjádřím své
sympatie, měl jsem však obavy, jak to
dopadne.
Ale Bůh je úžasný, tak nás dal
dohromady. A tehdy jsme začali spolu
chodit.
Dnes je to skoro rok a víme, že Bůh
vede náš vztah, také že nás vede do
nových věcí. Je to Boží milost, že nás
přivedl k sobě. Děkujeme Bohu za vše,
co On nám dává. Každý den můžeme
zakoušet, jak je Bůh skvělý a nádherný
Nebeský tatínek.
Evička:
Bůh je v mém životě tím nejdůležitějším
a vždy se snažím, aby byl v mém srdci a
v mém životě. On mi potom dává to, co
potřebuji a co je pro mě nejlepší. Jsem
velice šťastná, že si Bůh zamiloval
právě mě. Dal mi přítele, kterého si
nesmírně vážím, dal mi krásnou
zdravou dceru, dal mi bydlení a vše, co
do něj patří, ale hlavně mi dal svobodu.
Chtěla bych ještě říct, že jsem velice
šťastná a za to můžu poděkovat Bohu.
Co nám Bůh dává do vztahu!
Oba nás učí vážit si jeden druhého
Být příkladem pro Verunku
Učit se spolu komunikovat
Učit se mluvit o problémech, ale i hezkých
věcech
Být k sobě tolerantní
Byt k sobě pozorní
A radovat se z toho, co nám Bůh dává
Učí nás zodpovědnosti
Vyučuje nás Duchem Svatým .
